headerphoto

Politické reálie Slovinska

Základní politické názorové spektrum, které lze ve Slovinsku dnes potkat, se začalo formovat již během doby národního obrození. Zejména období "jara národů" r. 1848 dovedlo Slovince až k formulaci prvního vlastního politického programu, nazvaného Sjednocená Slovenie (Zedinjena Slovenija), který sice tehdy naplnění nedošel, ale byl výchozím bodem i pro další politiky a politická uskupení v 19. i 20. století.

Mnohé ve slovinské politice 19. století se odvíjelo podobně jako v českých zemích, počínaje reakcí na Frankfurtský sněm, přes rozdělení politických táborů na konzervativní staroslovince a liberálnější a radikálnější mladoslovince, v 60. letech pořádané lidové manifestace - tzv. tábory lidu, staroslovinci praktikovaný systém politického boje, založený na podpoře vládě za cenu drobných ústupků, nazývaný drobečková politika atd.

Zejména staroslovinské křídlo silně poznamenával také katolicismus, který zasahoval také do kultury (odmítání některých uměleckých proudů - naturalismu, dekadence aj.). Přicházelo nezřídka do ostrých konfliktů mezi katolickými intelektuály (Anton Mahnič aj.) a mladými liberály, v nichž konzervativci neváhali sáhnout i k takovým koniášovským metodám jako pálení knih na hranici. Po letech komunistické vlády jedné strany se katolické křídlo vrátilo do politiky opět po r. 1991 reprezentované zejména Lojze Peterlem, bývalým premiérem země. Ti prosazovali katolicismem silně ovlivněná opatření jako např. zákaz potratů, zákaz nedělního prodeje v obchodech apod., což však vyvolalo spíše nevoli a podpora tohoto politického tábora postupně klesala.

Nelze se nezmínit ještě o třetím proudu, který se zformoval teprve na konci 19. století, a to proud sociálně-demokratický. Ten se v době mezi 1. a 2. světovou válkou zformoval v komunistický proud, který však byl vytlačen mimo politiku a byl oficiálními úřady pronásledován. Obrovského kreditu však nabyl během 2. světové války, kdy pod vedením Josipa Broze Tita dokázali levicoví partyzáni osvobodit prakticky celou Jugoslávii. Obdiv k Titovi trvá zejména u starší generace dodnes. Na druhé straně o jeho "demokratičnosti" svědčí jak politické vraždy (Pliberská tragédie, masové hroby v Kočevském rogu), tak pracovní tábory pro politicky nespolehlivé občany (Goli otok aj.).

Tyto tři proudy jsou v nějaké formě přítomny ve slovinské politice dodnes. Jen ten poslední, komunistický, se rozpustil v jiných levicových stranách a v názvu žádné parlamentní strany už v posledních dvaceti letech slovo "komunismus" nestraší.