Slovinské Přímoří
Přímoří jako region je velmi rozmanitý: patří k němu jak pobřežní pás země v severní části Istrijského poloostrova, slovinský Kras, Vipavské údolí, Goricko a Posočí až po alpský Bovec. Centrem celého Přímoří je páté největší slovinské město Koper, ale zároveň je třeba zmínit i další centra suboblastí Přímoří: Sežanu na Krasu, Novou Gorici na Goricku a Kobarid a Tolmin v Posočí.
Reliéf Přímoří je poměrně členitý. Již samotná Istrie je plná strmých úbočí. Je ukončena terénním zlomem u obce Črni kal. Za ním začíná vrchovina Brkini, přecházející v Kras. Kras je spíše mírně zvlněný a vystupují z něho jednotlivé kopce (např. Repentabor). V oblasti Vipavy je zakončen náhorní rovinou (planota) Nanos. Od Ajdovščiny a Nové Gorice už začínají předhůří Alp, zvedající se až po Julské Alpy na severu.
Nejvýznamnější řekou Přímoří je Soča, vyvěrající v Alpách nedaleko Trenty. Teče zhruba jižním směrem přes Bovec, Kobarid, Tolmin až po Novou Gorici, kde opouští slovinské území a pod jménem Isonzo se nedaleko Monfalcone (slovin. Tržič) vlévá do moře. Hraniční říčkou v oblasti Istrie na slovinsko-chorvatském pomezí je Dragonja. Oblastí Krasu protéká řeka Reka, po větší část svého toku ale v podzemí jako ponorná řeka. Pramení v oblasti Snežniku na Notraňsku, teče střídavě po porvchu a podzemím a naposled vyvěrá pod jménem Timava. Další řeky jsou již přítoky Soči, většinou levé, uveďme alespoň Idrijci a Vipavu.
Slovinská riviéra Slovenska obala
Koper (ital. Capodistria)
Správním a hospodářským centrem slovinské riviéry je zdejší největší město Koper (25300 obyv.). Leží v oblasti Terstského zálivu v severní části slovinské riviéry nedaleko italských hranic. Původní městské jádro leželo na ostrůvku, který byl r. 1825 trvale spojen s pevninou.
Někdy v polovině 2. tisíciletí př. n. l. tu žily kmeny Histrů, které daly také jméno celému poloostrovu, na jehož severní části slovinská riviéra leží (Istrie). Ve 2. století př. n. l. byla Istrie dobyta Římany a centrem zdejšího území byla kolonie Tergeste (Terst). V pozdní římské době je zdejší území součástí provincie Venetia et Histria. První písemná zmínka o městě je v listině papeže Řehoře I. z r. 559, r. 599 zde tento papež dovolil dočasné umístění biskupství. Prvním biskupem byl sv. Nazarius, jehož ostatky jsou jako relikvie chráněny v koperské katedrále.
Na konci 8. st. ovládli zdejší území Frankové a po rozdělení Franské říše spadalo toto území pod Bavorsko, pak Korutanské vévodství a posléze připadlo aquilejským patriarchům, kteří městu dali jméno Caput-Histriae. R. 1186 si město vydobilo status svobodné komuny po vzoru jiných severoitalských měst a natrvalo získalo biskupství. Během 13. stol. město roste, usadilo se tu několik řeholních řádů, františkáni, klarisky či augustiniánky.
R. 1279 město přechází pod správu Benátské republiky a v jejím držení zůstává až do konce 18. stol. Město bohatne ze zemědělské produkce a obchodu s vnitrozemím. V benátských dokumentech narazíme mj. také na větu: »Civitas Iustinopolis est principale membrum quod habemus in Istra« (Justiniánovo město=Koper je významem prvním městem, které máme v Istrii). Sídlila zde daňová správa (Camera fiscale) a apelační soud pro celou Istrii.
Během 17. a 18. stol. moc Benátek postupně slábne. Byla významně oslabena tzv. uskockou válkou (1615-1617), která způsobila vylidnění venkova, a také velkým morem (1630-1631). Navíc roste význam dvou nedalekých habsburských přístavů Terstu a Rijeky, které byly r. 1719 císařem Karlem VI. prohlášeny za svobodná města a většina obchodních tras začíná směřovat právě tam. Napoleonova vítězství způsobila pád Benátské republiky (1796-97). Po campoformijském míru 17. října 1797 obsadilo Rakousko Istrii, Dalmácii i Benátky. V letech 1805-12 zdejší území okupovali Francouzi. R. 1809 vznikly Ilyrské provincie, r. 1810 byla vytvořena provincie Istrie s hlavním městem Terstem. To znamenalo, že v Koperu skončila řada úřadů, finanční, správní atd. Město postihl definitivní úpadek, počet jeho obyvatel spadl pod 4000 lidí. Po Vídeňském kongresu věnuje Rakousko pozornost hlavně Terstu a Koper se spíše stává jeho zemědělským zázemím. Rozvíjí se především výroba soli, fungovaly tu tři menší loděnice, vyrostla tu velká věznice. R. 1819 byl zbořen Lví hrad, symbol někdejší benátské moci, který chránil Koper od jihu. Postupně se boří hradby s věžemi a město se začíná rozpínat do prostoru. Díky tomu se městu začalo lépe dařit a počet obyvatel znovu stoupl na 6800. Vznikla zde paroplavební společnost »Societa' Cittadina di Navigazione a Vapore - Capodistriana«, byla zbudována oblíbená úzkokolejná železnice do Poreče (zvaná Porečanka nebo též Parenzana, 1902).
Po 1. světové válce následovalo období italské vlády (přesněji od Rappalské smlouvy, 1920). Je to období národnostního napětí mezi Italy a Slovinci, zejména od Mussoliniho nástupu k moci. Po 2. světové válce je Koper centrem tzv. Zóny B, která podle Londýnské dohody z r. 1954 připadla Jugoslávii. Během 20. století došlo k několika vlnám stěhování zdejších obyvatel, přesto zde dodnes žije italská národnostní menšina. Nejvýznamnějším zdejším podnikem je přístav (Luka Koper, a. s.), spojený železnicí s vnitrozemím.
Asi nejkrásnějším místem Koperu, ale i celého slovinského Přímoří je centrální Titovo náměstí. Jde o goticko-renesanční prostor s budovami z druhé poloviny 15. století. Centrem správy města je Prétorský palác, někdejší městská radnice s krásnou fasádou s prvky obou slohů. Sousední budovy Foresteria a Armeria prošly v posledních letech náročnou rekonstrukcí a dnes slouží zdejší univerzitě. Severní stranu náměstí dotváří Loggia (dostavena 1464) ve stylu benátské gotiky. Pod její klenbou sídlí už od 19. století známá kavárna (»Caffe' della Loggia«). Poslední straně náměstí dominuje městská katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Průčelí má zčásti gotické, po zvýšení v 15. století má také prvky renesanční a uvnitř byla upravena barokně. Mezi nejvzácnější části inventáře patří oltářní obraz zdejšího slavného rodáka renesančního malíře Vittore Carpaccia Madona s dítětem (1516) nebo významná sochařská renesanční práce sarkofág sv. Nazaria, zdejšího prvního biskupa. Nejstaršími stavbami ve městě se snad ještě předkřesťanským jádrem jsou rotunda sv. Jana Křtitele (dnes nese patrocinium Karmelské Matky Boží) z 11. století a rotunda sv. Eliáše. Vzácností je také poslední dochovaná městská brána (Porta della Muda) z r. 1516, postavená v renesančním stylu podle vzoru antických vítězných oblouků. Ve městě se nachází rovněž řada zajímavých renesančních či barokních šlechtických paláců (např. Belgramoni-Tacco nebo Almerigogna).
Piran (ital. Pirano)
|
|
|
Piran je architektonickým skvostem slovinského Přímoří. Má 4800 obyvatel slovinské i italské národnosti. Leží na Piranském poloostrově mezi Strunjanským zálivem na severu a Piranským zálivem na jihu.
Historie
Stejně jako další přímořská města má i Piran dávnou historii. Založen byl zřejmě uprchlíky z Aquileje, kteří ji opustili kvůli nájezdu Avarů a usadili se právě zde. V 7. století je tu doloženo opevněné castrum. Ve středověku město jako celé dnešní slovinské Přímoří spadalo pod Benátskou republiku, což dokládá sloh řady staveb a opakující se motiv benátského lva. V 15. století bylo kvůli nebezpečí tureckých nájezdů město obklopeno hradbami. Během 19. a 20. století byly hradby postupně bořeny a dodnes jich zůstalo jen 200 metrů, sloužících spíše jako vyhlídka nad městem. Zdejší obyvatelé se živili většinou rybolovem či obchodováním se solí (zdejší obchodníci vlastnili saliny v Luciji, Strunjanu a Sečovlje), vínem či olejem.
Památky
|
|
|
Centrem města je kruhové Tartiniho náměstí (Tartinijev trg), které vzniklo zasypáním původní mořské zátoky. Jméno získalo podle nejvýznamnějšího zdejšího rodáka, houslisty Giuseppe Tartiniho, jehož bronzová socha v nadživotní velikosti stojí uprostřed náměstí. Nejpůvabnější budovou na náměstí je nápadný dům zvaný Benátčanka (Benečanka) z pol. 15. stol. ve stylu benátské gotiky s bohatou kamenickou výzdobou. Nechal jej údajně postavit bohatý kupec pro svou milenku, o čemž má svědčit nápis na jeho zdi Lassa pur dir, Ať si mluví. Typickou siluetu města dotváří goticko-renesanční kostel sv. Jiří na kopci nad městem, který doprovází kampanila z r. 1608, která je téměř doslovnou kopií zvonice benátského kostela sv. Marka. Budovy doplňuje ještě baptisterium z r. 1650.
|
|
Piran, Benátčanka, v pozadí zvonice katedrály sv. Jiří |
Od kostela sv. Jiří se lze spustit spletí křivolakých uliček zpět k moři do čtvrti nazývané Punta. Poloostrov je zakončen novogotickým majákem z 19. století.
Ve městě sídlí také Muzeum Sergeje Mašera, které spravuje sbírky a expozice o rybářství, solinářství, modely lodí aj., ale spadá pod něj také správa muzea tradiční výroby olivového oleje v tzv. Tonině domě v obci Sveti Peter.
Izola
Třetí historické město slovinského Přímoří je Izola. Má 14.500 obyvatel a leží mezi Strunjanem a Koperem. Podobně jako u Koperu i městské jádro Izoly leží na původním ostrově, který byl na konci 19. st. s pevninou spojen kamenným mostem. Pak bylo moře mezi pevninou a ostrovem zasypáno. Panoramatu města dominuje farní kostel sv. Maura ze 16. stol. Je zde také muzeum bývalé železniční trati Parenzana.
Portorož
Na rozdíl od předchozích měst s historickým jádrem a dlouhou historií je Portorož (3073 obyv.) město zcela nové a moderní a slouží především cestovnímu ruchu. Nachází se tu mnoho hotelů, restaurací a především příjemně upravené písčité pláže. Součástí zdejší nabídky cestovního ruchu jsou také lázně, nabízející léčebné procedury s využitím mořské soli a léčivého bahna. Nedaleko leží také menší letiště. S orientací města souvisí také založení Vysoké hotelové školy a Vysoké námořní a dopravní školy ve městě.
Sečovlje
|
|
|
Malá obec Sečovlje leží téměř přímo při slovinsko-chorvatské hranici 3 km od Portorože, rozkládá se tu přírodní rezervace (vyskytují se tu zejména vzácné druhy mořských ptáků a halofytní rostlinstvo) a zbytky původních salin.
Sečoveljská solná pole mají plochu 6,5 km2. Severní část, označovaná jako Lera, se dosud používá pro těžbu soli. Jižní Fontanigga je již od 60. let mimo provoz. Sůl se na slovinském pobřeží těžila již od středověku. Spíše než o těžbu však šlo tehdy o sběr krystalů soli ze „solných polí“. Toto je jediné místo na zdejším pobřeží, kde se dodnes s tímto způsobem získávání soli můžete setkat. Složitý systém přívodních kanálů odváděl mořskou vodu do přehrazených nádrží. Tyto nádrže byly pokryty povlakem („petola“) ze směsi řas, sádry a hlíny, který zabraňoval mísení soli s bahnem. Voda se odstraňovala pumpami poháněnými větrem v kombinaci s vysycháním pomocí slunce. Vykrystalizovaná sůl se pak svážela vozíky po kolejišti ke skladištím. V areálu jsou k vidění i skromné domky dělníků, kteří zde pracovali v sezóně, většinou do začátku podzimních dešťů. Část salin je přístupná návštevníkům, jeden z někdejších domků je upraven jako muzeum (Muzej solinarstva).
Istrie Istra
Hrastovlje
|
|
|
Hrastovlje je nevelká typická istrijská vesnička, kterou proslavil zejména románský, hradbami obehnaný kostelík Sv. Trojice. Působivý je již jeho stroze působící, neomítnutý zevnějšek, ale skutečnou vzácností je hlavně jeho vnitřní výmalba. Provedl ji charvátský malíř Joannes de Castuo (Janez z Kastva). Je typem ve středověku rozšířené biblia pauperum, tedy vypodobněním hlavních biblických příběhů a postav po stěnách i stropě kostela. Fascinující je zejména část, nazývaná Tanec smrti (Danse macabre), zobrazující průvod zástupců různých společenských stavů, které drží za ruce Smrt a všechny je vede směrem ke hrobu.
Socerb
Socerb je zřícenina nevelkého hradu nedaleko slovinsko-italské hranice. Nabízí krásný rozhled jak na Koper, tak Terst. Jméno dostal podle poustevníka sv. Socerba, který obýval nedalekou jeskyni. Dnes se tu nachází restaurace.
Sveti Peter
V této obci se nachází tzv. Tonin dům (slovin. Tonina hiša), etnograficky významná stavba, dokumentující typickou istrijskou stavbu s hospodářským přízemím a obytným poschodím. V přízemí je uchované tradiční zařízení pro lisování olivového oleje. V poschodí je pro Istrii typická černá kuchyně s otevřeným ohništěm, která je hlavní obytnou místností domu, a ložnice.
Brkini
Na pomezí mezi Přímořím a Notraňskem leží flyšová pahorkatina Brkini. Daleko do minulosti sahá historie hradu Prem. Zčásti se dochovaly hradby a palác s arkádami. Ve vsi je v budově bývalé školy místnost věnovaná básníkovi Dragotinu Kettemu.
Dnešním centrem oblasti je město Ilirska Bistrica. Stejně jako na Notraňku oblast využívala četné lesy pro potřeby dřevařského průmyslu, na řekách byly pily, vyráběl se tu nábytek apod.