Stručná informace o slovinské literatuře
Na počátku dlouhé pouti slovinské literatury a kultury stojí tři drobné rukopisy známé jako Frízinské památky (Brižinski spomeniki). Pocházejí z 10. a 11. století, předlohy jsou patrně starší. Jedná se o zpovědní formule, homilii a zpovědní modlitbu ve slovanském jazyce zapsané latinkou. Vznik památek však nesouvisí s působením cyrilometodějské mise, ale s podněty mimoslovanskými (salzburská misie). Jejich nález byl oznámen v Mnichově r. 1807 a pak 1814 Dobrovským. V dalších staletích jsou doloženy jen nepočetné církevní rukopisy. Za zmínku stojí Stičenský rukopis ze 20. let 15. století, zapsaný mj. českým cisterciáckým mnichem.
|
|
|
Obdobím, kdy slovinská kultura vytvořila další důležitý krok k plně rozvinuté literatuře psané slovinsky, je reformace. Na přelomu let 1550 a 1551 vydává Primož Trubar (1508-1586) první tištěnou knihu ve slovinštině, a sice svůj Katechismus, a krátce na to Abecedarium, tedy cosi jako slabikář, návod, jak rozumět jím vytvořené podobě jazyka. V jeho díle pokračoval Jurij Dalmatin (1547-1589), který roku 1584 vydal celý překlad Bible do slovinštiny. Protestantství se v zemi sice dlouho neudrželo, jen do konce 16. stol., ale poskytlo pevný jazykový fundus, na který barokní autoři mohli navazovat; zejména svým vlasteneckým nadšením polyhistor Janez Vajkard Valvasor (1641-1693), autor historicko-zeměpisného spisu Sláva vévodství Kraňského (Die Ehre des Herzogstum Krain). Náboženský charakter barokní literatury dokládají čtyři knihy kázání, která sepsal Janez Svetokriški.
|
|
|
Jazykové obrození se prezentuje řadou sporů o pravopis, ale dává též Evropě význačného slavistu Jerneje Kopitara (1780-1844). Romantismus se ve Slovinsku objevuje počátkem třicátých let v díle France Prešerena (1800-1849). V Souvislostech 1997/1 bylo připomenuto jeho bohémské setkání s Karlem Hynkem Máchou. Prešernovým vrcholným dílem je Znělkový věnec do češtiny skvěle převedený J. Hiršalem.
Po realismu (prozaikové Fran Levstik, Josip Jurčič, Ivan Tavčar ad.), který nijak nevybočuje z témat českého, zdůrazňuje historická, venkovská či didakticky účinná témata, proniká přes hranice slovinská moderna konce století. Je spojena s vystoupením skupiny mladých básníků v čele s Ivanem Cankarem (1876- 1918), Otonem Župančičem (1878-1949), Dragotinem Kettem (1878-1899) a Josipem Murnem-Aleksandrovem (1879-1901). Cankar vzbudil rozruch svou první, dekadentně laděnou sbírkou básní Erotika, poté se však soustředil hlavně na prózu silně těžící z realistické tradice s moderním liberálním duchem a sociálními tóny (Na příkrých stezkách, Dům Marie Pomocné aj.). Kette a Murn zemřeli záhy, aniž vydali ucelenou sbírku, proto se stal klíčovým básníkem moderny Župančič. Měl značný rozhled po literární Evropě a dokázal užitečně vstřebat mnohé podněty, které přinesla soudobá francouzská či německá literatura, zejména civilismus, expresionismus a vitalismus. Řada jeho básní prakticky zlidověla (Hřebíkářská, Duma, Vlakem aj.)
Směrem, který se výrazně uplatnil v atmosféře válečného a poválečného Slovinska, byl expresionismus. Vrcholu dosáhl v básnickém díle Mirana Jarce (1900-1942), Antona Vodnika (1901-1965), Edvarda Kocbeka (1904-1981) a Srečka Kosovela (1904-1926). Termín expresionismus tu byla však značně variabilní, protože spojoval i protichůdné tendence levicového proletářského expresionismu (S. Kosovel, T. Seliškar) i katolicky orientované básníky (bratři A. a F. Vodnikové, E. Kocbek aj.). Meziválečná próza většinou pokračuje v realistických tendencích (Prežihov Voranc, Ciril Kosmač, Ivan Potrč), zřídka je odvážnější (především vynikající historický román Vladimira Bartola Alamut nebo expresionistické prózy Ivana Pregelje, např. Matkova Tinka).
Druhá světová válka a společenské změny v tehdejší Jugoslávii ovlivnily kulturní život po svém. Vzniká řada "partyzánských" či "budovatelských" próz, her i básní. Významný přelom, který odpatetizuje literární tvorbu, přichází až s vystoupením čtyř básníků společnou prvotinou Básně čtyř (Pesmi štirih) r. 1953. Zde sdružení Kajetan Kovič (1931), Ciril Zlobec (1925), Tone Pavček (1928) a Janez Menart (1929-2004) proklamativně vyhlásili návrat k subjektivitě a osobním tématům (tzv. intimismu). Nové impulzy přišly na počátku šedesátých let v souvislosti s debuty Dane Zajce (1929), Gregora Strniši (1930-1987) a Veno Taufera (1933). Inspirují se existencialismem, tématizují úzkost jedince ve vyprázdněném světě, zoufalství z nicoty či odcizení člověka vlastnímu lidství. Lidové motivy, mýtické bytosti a prapůvodní archetypy do tohoto světa přivádí Svetlana Makarovičová (1939). Důraz na jazykovou problematiku klade Niko Grafenauer (1940), plebejství a nespoutanost je charakteristická pro antipoda cizelérství Grafenauerova Tomaže Šalamuna (1941). Nejnovější postmoderní proudy reprezentuje Aleš Debeljak (1961), Alojz Ihan (1961), Uroš Zupan (1963) aj.
Poválečná próza dostala nové podněty v modernismu v díle Lojze Kovačiče (1928- 2004) či Vitomila Zupana (1914-1987). Objevil se vliv existencialismu a francouzského nového románu u Andreje Hienga (1925-1999) nebo Marjana Rožance (1930- 1990). Z žijících autorů došel u nás největší odezvy prozaik a esejista Drago Jančar (1948). Autoři svázaní s regionem, magickým prvky a postupy baladické prózy jsou Feri Lainšček (1959), Marjan Tomšič (1939, Óštrigéca-Čarodějnice, Kukuřičné zrno, které přibližuje situaci v poválečné Jugoslávii včetně politických perzekucí) či Vlado Žabot (1958). Z mladých postmodernistů si získal velké renomé Andrej Blatnik, ale také např. Evald Flisar, Andrej Skubic.