Slovinsko mimo Slovinsko
Rakousko
Na území dnešních rakouských Korutan leželo centrum někdejšího státního útvaru alpských Slovanů, zvaného Karantánie. Nacházelo se nedaleko dnešního Klagenfurtu (slovin. Celovec) v oblasti Gosposvetského pole. Sídelním hradem karantánských vévodů byl Krnski grad, z něhož se dodnes nedochovalo téměř nic, pouze torzo zdiva v kostele v obci Krnburg. Církevním střediskem Karantánie byla nedaleká bazilika Gospa Sveta (něm. Maria Saal), dodnes jedno z nejvýznamnějších korutanských poutních kostelů.
|
|
|
Velkou roli v pokřesťanšťování Slovinců hrály v Korutanech zakládané kláštery, zprvu zejména benediktinské.
Dnešním centrem Korutan i zdejší slovinské menšiny je Celovec. Sídlí zde slovinské gymnázium. Dalšími významnými centry s početnou slovinskou menšinou jsou Beljak (něm. Villach), Pliberk (něm. Bleiburg), který do historie vstoupil zejména masakrem členů protikomunistického odboje na konci 2. světové války (tzv. pliberská tragédie). Podjuna lemuje slovinské osídlení na východě, Ziljské údolí na západě. Nejsevernější obce se slovinským obyvatelstvem jsou ve Velikoveckém Podráví v obcích Djekše, Kneža a Krčanje.
Itálie
|
|
|
Velmi početnou menšinu měl a má zejména Terst (slovin. Trst). Řada Slovinců se sem přistěhovala hlavně v průběhu 19. století v době obrovského hospodářského rozmachu města. Problémy zde začaly hlavně po rozpadu Rakouska-Uherska, kdy Terst připadl Italům. Rostoucí národnostní nesnášenlivost vyvrcholila vypálením slovinského Národního domu oddíly Mussoliniho černých košil 13. 7. 1920. Tato secesní stavba architekta Makse Fabianiho se stala symbolem útisku slovinské menšiny pod italským fašistickým režimem.
Nedaleko Terstu leží někdejší církevní centrum jižně od Drávy ležících území Aquilea (slovin. Oglej). Zde bylo sídlo aquilejského patriarchátu, konkurenta salzburského arcibiskupství.
Druhým významným historickým i současným centrem slovinské menšiny v Itálii je Gorice (slovin. Gorica, ital. Gorizia). Bylo sídlem gorických hrabat, kteří ve středověku vlastnili velkou část Furlanska, Posočí, Krasu či Istrie. Rozdělení tohoto území, jehož byla Gorice přirozeným centrem, vedlo po r. 1945 k vzniku nového města, jež dnes italskou Gorici na slovinské straně nahrazuje, Nové Gorice.
Benátské Slovinsko (slovin. Beneška Slovenija) je vrchovina nad Furlanskou nížinou, přecházející pozvolna v předhůří Alp. Východní část se skládá z pěti údolí (tzv. Nadižské doliny podle zdejší řeky Nadiži) pod památnou horou Matajur. Západní část tvoří Terské doliny, nazvané podle řeky Ter. Toto území se vyvíjelo dosti odděleně od ostatních slovinských území. Patřilo pod Benátskou republiku, později pod Itálii. Pro svou okrajovou polohu odsud mnoho lidí odchází žít jinam.
Z alpských údolí, obývaných slovinskou menšinou, je pozoruhodná zejména Rezijská dolina (slovin. Rezjanska dolina), ležící na území Západních Julských Alp. Její izolovanost umožnila vznik specifického nářečí i svérázného folkloru, dodnes udržovaného několika folklorními skupinami. Z původních 5000 lidí, kteří žili ještě před válkou, jich dnes zbylo jen kolem 1200.
Podobná je Kanálská dolina mezi Julskými a Karnskými Alpami. Probíhá tudy významná dopravní spojnice mezi Itálií a střední Evropou. Ještě před 1. sv. válkou bylo údolí silně německé, po válce se struktura hodně proměnila, většinu zde mají Italové. Centrem regionu je Trbiž (it. Tarvisio). Leží zde také jedno z oblíbených slovinských poutních míst Svete Višarje, ležící v nadmořské výšce 1766 m.
Maďarsko
Zdejší slovinská menšina je ze všech tří nejméně početná a tak i stop po slovinském živlu tu není mnoho. Jeho centrem je městečko Monošter (maď. Szentgotthárd). Region je přirozeným pokračováním Gorička s jeho nedotčenou přírodou a izolovaností.
Chorvatsko
Klasických míst se slovinskými starousedlíky není v Chorvatsku mnoho. Jde o několik vesnic na Istrii, pohoří Gorski kotar a v Mezimuří. Kromě toho je také mnoho Slovinců v blízkých městech, zejména Záhřebu a Rijece, kam však přicházeli spíše za prací apod.