Slovinské zemědělství
Jakkoli není většina slovinského území kvůli členitému reliéfu příliš vhodná pro zemědělství, bylo Slovinsko vždy spíše zemědělskou zemí (jen 43% vhodného území, z toho pouze jedna čtvrtina opravdu kvalitní půdy). To se výrazně začalo měnit v souvislosti s celkovou industrializací Rakouska v 19. století a s rozvojem železniční dopravy. Po 1. světové válce bylo Slovinsko jednoznačně nejrozvinutější částí bývalé Jugoslávie a platilo to po celé 20. století a vlastně dodnes.
V souvislosti s nárůstem průmyslové výroby a zaměstnanostní strukturou obyvatelstva se během 20. století výrazně snížil podíl obyvatelstva, zabývajícího se zemědělstvím z 75% na 7,6% (1991). Nejvyšší podíl je v oblasti subpanonské, kde je také nejkvalitnější půda, naopak na stejné půdě v okolí Lublaně nebo Celje je podíl zemědělců zanedbatelný. Navíc je ve Slovinsku poměrně málo čistých zemědělců (11,9%), v ostatních případech jde jen o „zemědělce na částečný úvazek“, u nichž zemědělství nepředstavuje jediný díl příjmů.
Podobně klesal podíl zemědělství na celkovém národním produktu z cca 36-40% před druhou světovou válkou na 5,2% v roce 1990. Slovinsko si vypěstuje zhruba 5/6 zemědělských produktů, které spotřebuje.
Specifický charakter slovinského zemědělství dokládá např. údaj o velikosti průměrného slovinského statku, který zde má rozlohu 3,2 ha, zatímco průměr v EU je 13,5 ha, obdobně množství kusů dobytka na farmě ve Slovinsku je 5, v EU 32, podíl statků nad 10 ha je jen 25%, zatímco v EU tvoří celých 85%. Je to dáno jednak dělením statků v důsledků dědictví na více menších dílů (27% statků je menších než 1 ha) a jednak dovoleným maximem zemědělské půdy v soukromém vlastnictví v době bývalé Jugoslávie, které bylo stanoveno na 10 ha. Rovněž věkový průměr lidí pracujících v zemědělství je poměrně vysoký - více než polovina jich je starších než 55 let.
Struktura využití zemědělské půdy ve Slovinsku se skládá z 54,6 % pastvin, 30,3 % polí a 8,4 % sadů, z toho 2 % vinohradů. Prakticky 2/3 zemědělské půdy jsou využity jako louky a pastviny. V odlehlejších krajích je dnes časté upouštění od obdělávání půdy a její zalesňování. Podobně se někdejší pole a sady mění na louky. Složité přírodní podmínky ale významně snižují konkurenceschopnost slovinského zemědělství v evropských podmínkách.
Rostlinná výroba
Obilnicí Slovinska je rovinaté Zámuří se svým subpanonským podnebím. Vypěstuje se zde zhruba třetina slovinské produkce pšenice. Současně jsou zde také častá sucha, která ohrožují úrodu. Tradiční slovinskou obilninou byla pohanka (slvn. ajda), o čemž svědčí mnoho starých lidových receptů (ajdovi žganci, ajdova potica aj.), dnes je však mnohem méně častá, prosazuje se podobně jako u nás jako součást moderní propagované zdravé výživy.
Hornaté regiony na Goreňsku, Notraňsku či ve Štýrsku jsou využívané jednak pro pěstování méně náročných plodin jako brambory apod., jednak pro živočišnou výrobu. Nízké pahorkatiny ve Štýrsku (Slovenske gorice, Ljutomersko-Ormoške gorice), Bílé krajině, Přímoří a Krasu jsou využívány pro pěstování velmi kvalitní vinné révy. Na východě Slovinska to jsou převážně odrůdy bílých vín (Rýnský a Vlašský ryzlink, Chardonnay aj.), podobně na Doleňsku (populární mladé víno cviček), pro Bílou krajinu je typické červené víno Metliška črnina. V Přímoří a na Krasu se výjimečně daří červeným vínům (Frankovka, Merlot, Refošk), ale také vínům bílým (Malvazija). Slovinsko má přes 30 000 ha vinic a vyrobí 700 000-900 000 hl vína ročně. Tři čtvrtiny se ho vyrobí na rodinných vinohradech.
Slovinsko sice není v povědomí lidí známo jako producent piva, přesto tvoří zdejší chmel zajímavý vývozní artikl. Pěstuje se hlavně v Savinjské rovině, kde umožnil vznik pivovaru Laško. Jeho centrem je Žalec, kde sídlí rovněž Ekomuzeum chmelařství a pivovarnictví.
V oblasti Přímoří je produkován také olivový olej, ale celková produkce slouží spíše pokrytí domácí poptávky po tomto produktu.
Živočišná výroba
Živočišná výroba je významnějším odvětvím než rostlinná výroba. Přibližně 9/10 zemědělských statků je zaměřených právě na ni. Ze 3/4 se jedná o chov hovězího dobytka. Na Goreňsku (Jezersko, Solčavsko, Horní Posočí, Bohinjsko aj.) byl vždy tradiční chov ovcí, neboť pro ně bylo snazší zajistit potravu pro zimní období. Podobně jako v dalších alpských zemích tu fungovalo sezónní vysokohorské pastevectví (slvn. planšarstvo). Po roztání sněhu byla stáda vyhnána na vysokohorské louky, kde se pásla po celé léto, zatímco louky v nižších polohách byly využívány k sušení sena na zimu. Dnes se z této tradice stala spíše turistická zajímavost (Velika Planina nad Kamnikem, kde lze navštívit původní salaše zdejších pastevců, případně zakoupit čerstvý sýr či jiné produkty). Chov ovcí je rovněž rozšířen v oblasti Notraňska či Bílé krajiny.
Velkochovy hovězího dobytka jsou typické pro okolí Lublaně (farmy Pšata, Hraše, Vodice, Kamnica nad Dolskim, Zavrstnik pri Litiji, Podlog v Savinjském údolí a Mislinjska Dobrava), drůbežářské závody zase pro Pomuří a Podráví (Perutnina Ptuj, MIP). Na Krasu jsou tradiční zpracovatelské podniky, které vyrábějí zdejší slavný pršut (např. Pršutarna Lokev), byť vzhledem ke zdlouhavé výrobě zde nejde tolik o kvantitu jako spíš o kvalitu.
Významným produktem je rovněž mléko, z celkové produkce ho jde cca 22-24 % na vývoz.
Rybolov
Rybolov, ať sladkovodní nebo mořský, nepatří k hospodářsky příliš významným odvětvím. Většina produkce slouží pro domácí trh.
Zajímavé je využití rybolovu na některých řekách jako aktivity cestovního ruchu. Týká se to zejména Soči, kam láká autochtonní forma pstruha, a Krky.
Lesní hospodářství
Těžba dřeva měla ve Slovinsku odedávna značný hospodářský význam při zpracování rud (železné rudy a rtuti). Řada oblastí byla proto odlesněna a znovu osazována, proto většina lesů na slovinském území není původních. Typickým příkladem je Kras, odkud bylo odtěžováno množství kvalitního dubového dřeva pro potřeby terstských loděnic. Následně byl Kras opět zalesňován (na čemž se podílel mj. český inženýr Josef Ressel). Dnes je podíl lesů na ploše rozlohy Slovinska udáván až 66 %, čímž se řadí mezi nejlesnatější země v Evropě (ČR má např. jen 33,6 %).
Podobně významný artikl bylo dřevo v oblasti Korutan a Podráví, odkud bylo po řece na vorech splavováno k Mariboru a dále po Drávě až do Slavonie, Vojvodiny či Srbska a po Dunaji i dál. Tento způsob dopravy začala komplikovat výstavba vodních elektráren na Drávě po první světové válce a poslední vor po Drávě sjel roku 1948. Dnes je toto řemeslo opět zdrojem turistické aktualizace lidových tradic (tzv. Vorařský křest v Mariboru).
Během let socialismu patřila většina lesů státu, dnes prochází tyto pozemky procesem privatizace a postupně přejde většina lesů do soukromých rukou.