Slovinský Kras
Kras je region, který se sice počítá do Přímoří, současně ale tvoří specifický přírodní a kulturně-antropologický celek. Jeho odlišnost je dána především atypickým geologickým podložím, které je tvořeno silnými vápencovými vrstvami, které daly vznik řadě krasových jevů – jeskyní, závrtů, propadů, propastí apod. Díky nim je to také kraj velmi suchý bez větších povrchových zdrojů vody, neboť většina dešťové vody rychle stéká do podzemních řek. I proto zde nikdy nevznikly větší obce či města. Blízkost Mediteránu se projevuje horkými a slunnými léty, zároveň je ale pro zdejší klima charakteristická také v zimě vanoucí bóra.
|
|
|
Hlavní turistickou atraktivitou regionu jsou pochopitelně jeskyně. Nejvýznamnějšími zdejšími jeskyněmi jsou Škocjanské jeskyně (Škocjanske jame-web), ležící u obcí Divača a Škocjan, které jsou od r. 1986 jedinou slovinskou zajímavostí na seznamu Světového kulturního dědictví Unesco. Z dalších významných jeskyní lze zmínit např. jeskyni Vilenica nedaleko Lipice, kde se koná část programu mezinárodního literárního festivalu Vilenica (od 1986). Hlavní cenu tohoto festivalu převzali mj. čeští spisovatelé Jan Skácel a Milan Kundera.
Přírodní podmínky regionu se projevily také ve vnější podobě zdejší tradiční architektury a urbánního řešení obcí. Tradiční domy byly stavěny z kamene, často bez omítky. Domy mají dodnes střechy s velmi nízkým sklonem, tak aby kladly co nejmenší odpor bóře. U starých domů lze často najít nádrže na dešťovou vodu, která do nich byla sváděna ze střechy domu. Prozrazuje to, jak cenná zde voda byla.
|
|
|
Pro Kras jsou typické červené půdy (terra rossa), které slouží pro pěstování vinné révy, dávající slavné červené víno Teran. Z odrůd to je např. červený merlot, refošk, frankovka nebo bílá malvázie.
Sežana
Kulturním i ekonomickým centrem regionu je městečko Sežana s necelými 5000 obyvateli. Je také významným dopravním uzlem. Leží totiž nedaleko hraničního přechodu do Itálie Fernetiči a zároveň se tu kříží železniční tratě Lublaň-Koper a Nova Gorica-Jesenice. Dopravní význam měla zdejší osada již za antického Říma, kdy zde sídlila rodina patricia Cesia, z jehož příjmení je název obce odvozen. Význam Sežany narostl zejména po vybudování silnice Vídeň-Terst v 18. století a železniční trati mezi těmito městy, dokončené r. 1857. Nejvýznamnějším zdejším rodákem je básník slovinské avantgardy Srečko Kosovel (1904-1926), jehož jméno nese i zdejší moderní kulturní dům.
Lipica
Světovou proslulostí se vedle zdejších jeskyní honosí také hřebčín v obci Lipica. Hřebčín byl založen arcivévodou Karlem, synem císaře Ferdinanda I., r. 1580, tedy pouze o rok později než nejstarší evropský hřebčín v Kladrubech nad Labem. Měl vychovávat koně pro španělskou jezdeckou školu ve Vídni. Zdejší plemeno bílých koní, vzniklé křížením autochtonního plemene se španělskými a arabskými koni, je dodnes nejčastěji využíváno pro kočárová spřežení. Habsburkům patřil hřebčín až do r. 1918, kdy připadl Itálii, po r. 1954 Jugoslávii, dnes tedy Slovinsku. Během válečných střetů byli koně stěhováni do jiných hřebčínů v Maďarsku a Rakousku, r. 1943 i do Československa, po konci 2. světové války se z původně 230 koní vrátilo do Lipice jen 11. Chovy lipicánů proto dnes najdete vedle samotné Lipice také v Rakousku, USA, Maďarsku (Szilvásvárád) a Chorvatsku (Jakov). Hřebčín dnes vedle prohlídky chovu nabízí také ukázku výcviku a představení španělské jezdecké školy ve zdejší jízdárně.
Tomaj
Z řady menší obcí na Krasu je třeba uvést také Tomaj (380 obyv.) s kostelem sv. Petra a Pavla z r. 1637, který r. 1928 vymaloval malíř slovinského expresionismu Tone Kralj. Stojí zde také dům rodiny Kosovelových (čp. 39), kde zemřel „básník Krasu“ Srečko Kosovel, který zde má rovněž svou vzpomínkovou místnost.
Štanjel
|
|
|
Jedním z nejpůsobivějších architektonických celků na Krasu je obec Štanjel (321 obyv.), ležící na hřebeni kopce a terasovitě sestupující po svahu dolů (toto uspořádání je typické pro řadu zdejších obcí). Jádro obce je středověké s mohutnými hradbami, vybudovanými v době tureckých útoků. Zdejší hrad dnes hostí sbírku obrazů malíře Lojze Spacala. Doplňkem je park, upravený slavným architektem Maksem Fabianim.
Největším hradem regionu je ale Rihemberk v obci Branik (1000 obyv.), poprvé zmíněný už r. 1230. Přes vlastníky hrabata z Gorice a Habsburky se dostal do rukou rodu Lanthieri, za nichž byl přestavěn a získal dnešní podobu. Rod jej vlastnil až do 2. světové války, od 50. let probíhala obnova hradu, která dosud neskončila.