Ljubljana - Lublaň
Dnešní Lublaň, od 26. 6. 1991 oficiálně hlavní město Slovinska, vykazuje podobné rysy jako Praha. Postupně roste počet obyvatel (260.000 v roce 2007) jak přistěhováváním lidí z venkova za prací, tak také rozšiřováním okrajových částí města a připojováním blízkých vesnic. Vykazuje vysoký hospodářský růst a je tak do značné míry tahounem národního hospodářství a také má relativně nízkou míru nezaměstnanosti. Na rozdíl od Prahy to tak ale nebylo vždycky. Ještě na počátku 20. století byl největším slovinským městem Terst s 56.000 obyvateli slovinské národnosti, zatímco Lublaň měla v r. 1895 30.000 obyvatel a r. 1910 jen 52.000.
Lublaň leží ve středu dnešního Slovinska v oblasti tzv. Lublaňské kotliny. Jde o rovinatou a úrodnou oblast, která je ovšem dnes mnohem více využívána průmyslově. Oblast jižně a jihozápadně od města se nazývá Lublaňská blata (slovin. Ljubljansko barje). Bývala to mokřadní oblast a byť je z velké části dnes vysušená, původní zbytky jsou dodnes místem výskytu vzácných druhů ptáků či obojživelníků. Severozápadně směrem na Škofja Loku se táhne vrchovina (Polhograjsko hribovje), která je už součástí předhůří Alp. Severně směrem na Kranj se otevírá rovina Lublaňské kotliny, kterou ze severovýchodu lemují Kamnicko-Savinjské Alpy. Východně se rozkládá členitá Posávská vrchovina.
Blízko města se stékají dvě důležité řeky, a to nejdelší slovinská řeka Sáva a středem města protékající Lublanice, která odvádí vodu z krasového podzemí kolem Postojné. Přímo v centru Lublaně se pak nachází soutok Lublanice a Gradaščice.
|
|
|
Samotné staré městské jádro se rozkládá pod Hradním návrším po obou březích Lublanice, která vrch obtéká.
Stručná historie města
Počátky
Díky výhodné poloze a úrodnosti sahá zdejší osídlení velmi daleko do minulosti. Archeologické nálezy z okolí města datují nejstarší stálé osídlení zhruba do období 2000 př. n. l. Tehdy žila v oblasti blat tzv. kultura „mostiščarjev“ nebo též "koliščarjev", lidí, žijících v domech na kůlech (kvůli vlhkému a zaplavovanému podloží) a používajících čluny pro lov ryb, ale také řadu kostěných, kamenných a už také měděných nástrojů. Na samotném Hradním návrší byly nalezeny pozůstatky kultury žárových hrobů z období kolem r. 1200 př. n. l.
Legenda o počátcích města je spojena se známou výpravou Iásóna a Argonautů pro zlaté rouno, s nímž prchali na lodi po Dunaji a Sávě až sem, kde měl Iásón zabít zdejšího draka, který se stal posléze symbolem města.
Starořímské období
Město jako takové zde ale jako první založili Římané. Nejprve šlo jen o vojenský tábor na levém břehu řeky Lublanice. Jak pokračovala římská expanze, zdejší legie se přesunula dále na severovýchod k Ptuji a do Panonie a zde bylo r. 14 n. l. zbudováno typické římské město zhruba čtvercového půdorysu obehnané hradbami (522 x 432 m). Město, které dostalo jméno Iulia Emona, tehdy mělo kromě rezindenční čtvrti také chrám, lázně, baziliku, tj. obchodní čtvrť apod. Po zániku západořímské říše byla nájezdy Langobardů a Hunů vyvrácena i Emona a na nějakou dobu zpustla.
Z římských dob se do dnešních dní nedochovalo mnoho, pouze část hradeb v okolí Mirje ve čtvrti Trnovo, upravená do dnešní podoby architektem Plečnikem, a pozůstatky městských lázní v Prešernově ulici. Během vykopávek v centru města pak byla objevena pozlacená socha Římana (familiárně přezdívaná Emonec) v téměř životní velikosti, instalovaná Plečnikem po dokončení úprav Kongresového náměstí na vrchol sloupu v jeho západní části (dnes kopie, originál je v Národním muzeu).
Středověk
Pravděpodobně již během 7. století se na březích Lublanice usadili Slované. V 11. století se objevuje první zápis jména města, a to v podobách Luwigana a Laibach. Poměrně dlouho nemá Lublaň nijak výjimečný význam. To se změnilo teprve se založením biskupství (1461), čímž se zdejší území církevně-správně osamostatnilo, význam a prestiž Lublaně stoupla a definitivně se stává centrem Kraňska. Právě zde se rozvine v 16. století protestantské hnutí, které dá vznik prvním slovinsky tištěným knihám. V době barokní zde působí řada význačných architektů, kteří dají městu novou tvář. Vznikne nová katedrála, řada městských paláců a domů a také první učená společnost, zvaná Academia operosorum. Od středověku jde o město národnostně smíšené, vedle Slovinců, většinou řemeslníků či zemědělců, tu žijí také němečtí kupci či židovští obchodníci (do jejich vyhnání z Kraňska r. 1515).
 |
|
|
Do podoby města, jak architektonické, tak především duchovní, zasáhly také řeholní řády. Z těch významných je třeba uvést především jezuity, kteří zde zřídili svou kolej v 90. letech 16. století. Provozovali tu své lyceum, které sice nebylo ještě klasickou univerzitou, ale jako jediné poskytovalo na území dnešního Slovinska vyšší vzdělání. Jezuité působili v koleji u kostela sv. Jakuba až do zrušení řádu na konci 18. stol. Mezi významné řády, působící ve městě, patřili dále minorité, kteří dodnes spravují kostel P. Marie na Prešerenově náměstí, někdy podle nich nazývaný Františkánský kostel (slovin. Frančiškanska cerkev). Opominout nelze také působení významného ženského řádu voršilek, které si v době baroka nechaly zbudovat kostel Sv. Trojice (zvaný dnes též podle řádu Voršilský kostel, slovin. Uršulinska cerkev) a klášter na dnešním Kongresovém náměstí. Rovněž na jeho stavbě se podíleli nejvýznamnější umělci tehdejší Lublaně a po katedrále a kostele sv. Jakuba představuje třetí nejvýznamnější barokní církevní památku v Lublani.
Za zmínku stojí dnes již zrušený klášter řádu německých rytířů, ležící při dnešním náměstí Francouzské revoluce. Kostel dodnes slouží původnímu účelu, ale z klášterních prostor byl zbudován Jože Plečnikem kulturně-společenský komplex, nazývaný Križanky.
19. století
Na počátku 19. století se Lublaň krátce stává jedním z center Napoleonem nově dobytých území. Napoleon zde r. 1809 založil tzv. Ilyrské provincie, zahrnující vedle Kraňska a Štýrska také Istrii a Přímoří, a jejich hlavním městem ustanovil Lublaň. Přestože toto pozoruhodné období netrvalo dlouho (jen do r. 1813), značně pozvedlo význam města a otevřelo cestu tomu, aby se právě v Lublani konal r. 1821 Kongres Svaté Aliance, tedy jednání o uspořádání Evropy po pádu Napoleona.
V 19. století se Lublaň stává vedle Celovce, Štýrského Hradce a později i Mariboru jedním z center národního obrození. Především zde působí významná intelektuální skupina kolem jazykovědce Matiji Čopa a básníka France Prešerena, posléze zde vycházejí také Rolnické a řemeslnické noviny Janeze Bleiweise, které měly významnou zásluhu o šíření slovinské identity, znalosti jazyka a o postupné ustálení jazykové normy.
Architektonicky se začalo město výrazně měnit teprve koncem 19. století, především pak po katastrofálním zemětřesení r. 1895, které výrazně poškodilo řadu budov. V té době vzniká v Lublani řada reprezentativních staveb, které byly výrazem národního sebevědomí Slovinců, zejména nové budovy Opery, slovinského Národního domu (dnes Národní galerie), nového Zemského paláce (slovin. Deželni dvorec) aj. Autory řady návrhů těchto staveb byli čeští architekti, zejména Jan Antonín Hráský. Tento čilý stavební ruch je spojen rovněž se jménem podnikavého starosty Ivana Hribara, který byl obdivovatelem honosné architektury tehdejší Prahy a podle jejího vzoru se pokoušel také o pozvednutí Lublaně.
|
|
|
|
|
|
K tomu přispěly i stavby nového slohu, tj. secese, kterou do Lublaně z Vídně přenesl zejména architekt Maks Fabiani. V jejím duchu vznikají jak méně zdobené obytné domy (Bambergův dům) nebo luxusní hotel Union.
|
|
|
20. století
Meziválečné období je dobou vzniku rozvoje řady nových národních institucí. Vzniká Univerzita v Lublani (1919), Národní galerie, Akademie věd a umění atd. Centrum města dotváří svými stavbami také Jože Plečnik.
|
|
|
Lublaň neutrpěla vážné škody ani během 2. světové války a poválečný socialistický realismus se naštěstí podepsal spíše na podobě předměstských čtvrtí, byť i budova slovinského Parlamentu a obchodních domů na okraji historického centra nesou výrazné stopy své doby.
Osamostatnění přineslo městu nové příležitosti, ale také problémy. Jedním z nejpalčivějších je obrovský nárůst dopravy. Byly dobudovány dálnice a obchvaty kolem města, ale teprve r. 2009 zásluhou starosty Zorana Jankoviće bylo uzavřeno historické centrum města pro veškerou dopravu, čímž výrazně vystoupil do popředí zdejší genius loci a vzrostla atraktivita města pro turisty.
Ti začali objevovat Lublaň zejména po přelomu milénia mj. také díky dobře cíleným kampaním v zahraničí. Obdivují zde jak moderní Plečnikovu architekturu, tak i zákoutí staré Lublaně a atmosféru kaváren na nábřeží řeky.
Lublaňské památky
Dominantou města je zdejší hrad, ležící na kopci nad městem. Dostupný je po několika strmých stezkách po svahu kopce, ale od r. 2008 také pohodlnější lanovkou, která se nachází v blízkosti Vodnikova náměstí. Hrad sloužil ve středověku jako sídlo zdejších správců Spanheimů. V 19. století zde sídlilo také městské vězení. První novodobou přestavbou prošel hrad v meziválečném dvacetiletí podle plánů Jože Plečnika. V závěru milénia prošel rekonstrukcí znovu, byla opravena věž s vyhlídkou, hradní kaple a bylo upraveno muzeum.
Naproti Lublaňskému hradu na opačném konci městského centra leží druhé návrší Rožnik. Směrem k centru odtud shlíží bývalá rezidence Windischgrätzů, označovaná jako zámeček Tivoli. Park s promenádami upravil a osvětlením doplnil opět Plečnik. Na okraji parku lze nalézt např. také plavecký areál a sportovní halu Tivoli. Ještě dále od centra směrem na západ leží lublaňská zoologická zahrada.
Ze severní strany ohraničuje městské jádro hlavní lublaňské železniční i autobusové nádraží, z jihu Aškercova a Zoisova ulice, oddělující centrum od více venkovsky působící čtvrti domků a zahrádek Trnovo.
Městskému centru dominuje několik náměstí: nejstaršími jsou Nové náměstí, Staré náměstí a Městské náměstí (slovin. Novi trg, Stari trg a Mestni trg). Novější podobu získaly Kongresové náměstí, Prešerenovo náměstí a Vodnikovo náměstí (slovin. Kongresni trg, Prešernov trg a Vodnikov trg).
 |
|
|
V oblasti kolem Nového náměstí ležela původní římská Emona, dnes zde najdete budovy slovinské Akademie věd a umění (SAZU), Národní a univerzitní knihovny (postavené Plečnikem) či Městského muzea. Fasádu Národní a univerzitní knihovny tvoří zajímavá kombinace kamene a cihly, téměř kubistický vzhled mají okna vlomená do ulice (podobná například Gočárovým oknům v lázeňském pavilonu v Lázních Bohdanči). Vstup do interiéru knihovny symbolizuje cestu z temnoty nevědění v sloupořadí z černého mramoru směrem k prostorné a světlem přeplněné hlavní studovně, chrámu moudrosti.
Městské a Staré náměstí leží na opačných koncích ulice, která tvoří samotné staré jádro města. Reprezentativní funkci mělo od středověku vždy Městské náměstí, kde se nachází renesanční městská radnice (Rotovž) s arkádovým nádvořím a Narcisovou kašnou. Přímo proti radnici je klasicistní Souvanův dům. Vlastní prostor náměstí zdobí barokní fontána Tří kraňských řek z bílého mramoru, navržená italským sochařem Francescem Robbou podle vzoru římských fontán (fontána Čtyř řek). Symbolizuje tři nejvýznamnější kraňské řeky, Sávu, Krku a Lublanici. R. 2009 byl originál fontány přesunut do foyeru Národní galerie a na náměstí umístěna kopie.
Starému náměstí dominuje bývalý jezuitský kostel sv. Jakuba, který měl nejvyšší věže v Lublani. Byly však nevratně poškozeny r. 1895 při zemětřesení, a proto musely být strženy a byla postavena pouze jedna, podstatně nižší. Uvnitř kostela se nachází také velmi cenná kaple sv. Františka Xaverského se sochami Francesca Robby, jeden z prvních barokních centrálně orientovaných kostelních prostor ve Slovinsku.
Kongresové náměstí je nejrozlehlejší ze všech náměstí v centru města a uprostřed něj se nachází Plečnikem upravený park Hvězda, nazvaný podle hvězdicovitě se protínajících cest. Z horní (západní) strany je náměstí uzavřeno Voršilským kostelem (Uršulinska cerkev), odděleným od náměstí velmi rušnou Slovinskou třídou. Na jižní straně náměstí zaujme stavba Zemského paláce, kde od roku 1919 sídlí lublaňská univerzita. Dnes zde má své prostory rektorát a část učeben Právnické fakulty. Pozoruhodný je také její hlavní zasedací sál, původně sídlo Zemského parlamentu. Na straně přivrácené k řece (východní) stojí budova Slovinské filharmonie či sídlo dodnes fungující Slovinské matice, založené r. 1864 podle českého vzoru. Severní straně dominuje klasicistní budova Kazina, kdysi především centrum německé části obyvatel, dnes sídlo taneční školy, místo konání plesů a dalších reprezentativních akcí.
Úzkou Wolfovou ulicí mezi severní a východní stranou náměstí se lze dostat k snad nejhezčímu z lublaňských náměstí, pojmenovaném po nejvýznamnějším slovinském básníkovi France Prešerenovi. Ten ostatně pozoruje ruch náměstí z pomníku v jeho středu. Právě zde je typické místo dostaveníček místních obyvatel. Největší stavbou na náměstí je Františkánský kostel otočený směrem k řece, přes niž vede jedna z typických lublaňských památek, totiž tzv. Trojmostí (Tromostovje). Původní most přes Lublanici byl r. 1931 Plečnikem doplněn o dvě postranní lávky a bělostné mramorové balustrády. Další charakteristické stavby náměstí jsou secesní domy "Ura" a "Centromerkur".
Staré centrum z východní strany zakončuje Vodnikovo náměstí se sochou básníka Valentina Vodnika. Půvab tomuto místu dodává především trh, který se tady denně v ranních a dopoledních hodinách koná. Od řeky náměstí odděluje budova Plečnikovy tržnice, která má podobu sloupové kolonády.
Mezi Městským a Vodnikovým náměstím leží lublaňská barokní katedrála sv. Mikuláše (stolnica sv. Nikolaja), areál arcibiskupství (nadškofija) a bohosloveckého semináře (semenišče). Před dnešní katedrálou tu stál již starší gotický kostel, který však zdaleka nedostačoval potřebám biskupství a zejména díky členům Akademie Operosorum byla r. 1701 zahájena stavba katedrály nové. Autor návrhu byl italský architekt Antonio Pozzo, který však díky svým četným (a jistě i lukrativnějším) aktivitám ve Vídni stavbu neřídil. Provedl ji furlanský architekt a sochař Giulio Quaglio. Stavitelé se však postupně dostávali do finančních obtíží, a tak např. kupole kostela nebyla postavena, pouze provizorně zastřešena a postavena byla podle původních návrhů teprve v polovině 19. století. Interiér kostela vyzdobili ti nejlepší a přitom finančně únosnější umělci tehdejšího Kraňska, např. sochař Francesco Robba (andělé), fresky namaloval Giulio Quaglio.
 |
|
|
V případě Semináře stojí za pozornost jeho barokní vstupní portál se sochami Herkulů a také ne běžně přístupná knihovna, cenná jak pokud jde o dřevěné vyřezávané části nábytku, tak také vlastní fond knihovny, obsahující řadu inkunábulí a starých renesančních a barokních tisků.
Hlavní dopravní tepnou města je Slovinská třída (Slovenska cesta), na níž stojí např. lublaňský Mrakodrap (Nebotičnik) ze 30. let, hotel Slon, budova dnešní činohry Národního divadla (Drama), původně německá scéna, či obchodní dům Nama.
Mimo staré městské jádro lze nalézt ještě další pozoruhodné stavby, většinou spojené s architektem Plečnikem. V severozápadně od centra ležící čtvrti Šiška stojí kostel sv. Františka, severním směrem leží starý městský stadion, rovněž navržený Plečnikem. A nesmíme zapomenout také na hlavní lublaňský hřbitov Žale, jehož vstupní propylaje navrhl v antickém duchu opět Plečnik. A konečně již za městem na okraji Lublaňských blat leží originální Plečnikův kostel sv. Michaela, symbolicky odrážející podobu zdejší krajiny.
 |
|
|
Moderní architektura se starého městského jádra téměř nedotkla. Budovy obchodního centra typu sklo-ocel vznikly až severně od centra. Nejnovější velkou městskou stavbou je nová multifunkční hala Stožice v okrajové části města.